Aktuální zprávy z cesty 

 

Jakutsk, 14. 3. 2010 

 

Cesta nám nezačala nejšťastněji, po potížích na Ruzyni jsme dorazili do Jakutska s denním zpožděním. To není tak hrozné, horší je, že já mám náběh na angínu a bolí mě zub.

Dnes běháme po Jakutsku. Je zde krásně teplo, slunečno (ráno -28°C). Zařizujeme potřebné věci a zatím se marně snažíme někde koupit benzín do vařiče. Pro případ nejhoršího jsme koupili kombinační kleště na drobný stomatologický zákrok.

Zítra ráno vyrážíme po ledu přes řeku Lenu, která je zde cca 2 km široká, do Chandygy, osady již na kolymské trase do Magadanu.

 

Zdraví Libor s Péťou

 

Usť-Nera, 19. 3. 2010

 

Splnili jsme první část naší cesty. Převážně autostopem jsme dorazili z Jakutska do Kjubjume. Je to zcela opuštěná osada, kde jsme sice v rozpadajícím se domečku, ale zato s fungujícími kamny přespali a ráno pokračovali do Omjakonu, pólu chladu. Přespali jsme ve stanu. Dle místních bylo -52°C.

Druhý den jsme se vrátili do Kjubjume. Jeli jsme 5 hodin. S nulovým provozem přes rozpadající se mosty s pomníčky mrtvých řidičů s volanty na pomníčcích.

Zítra chceme dorazit do Jaqodnovo a vyrazit do hor.

Libor, Péťa

 

Jagodnoe, 20. 3. 2010

 

Dorazili jsme do Jagodnoe. Zde přespíme a zítra vyrážíme do hor Anngačag. Zřejmě se budeme muset na nějaký čas odmlčet, nebudeme totiž mít signál. Dnes jsme po cestě na trase potkávali samé zajímavé lidičky.

Třeba dva Moldavany, otce se synem, kteří jsou již 32 dní na cestě s náklaďákem z konce světa - z Čukotky. Doslova se tundrou probíjeli zimnikem do Magadanu a až tam se dostali na jakousi silnici. Spí v autě a celou dobu neměli možnost se vykoupat.

Nebo muslim Adam z Čečny. Ubytoval nás v Usť-Nera u sebe v kvartýru a večer nám se smutným pohledem vyprávěl o událostech v Čečně.

Já jsem včera dobral antibiotika a snad mě již nečeká další zdravotní problém.

S pozdravem Libor a Péťa

 

Orotukan, 25. 3. 2010

 

Hlásíme se z Orotukanu, což je obec na zhruba 1600stém kilometru Kolymské trasy. Bohužel jsme se museli stáhnout z hor. Několik dnů zde sněžilo, což zde touto dobou nebývá zvykem. Napadlo spusty sněhu, sypkého jako krupice. Několik dnů jsme se snažili jít údolím řeky Suchany, ale nešlo to ani po řece, ani úbočím nad hranicí lesa. 

Podařilo se mi při přechodu jedné řeky propadnout skrz naleď. Nateklo mi horem do bot. Nohy mi sevřel ledový krunýř a ponožky vmrzly do bot. Nedokázal jsem se zout vlastními silami. Až Péťa mi pomohl sekyrkou. Kapánek mi omrzla pravá noha. Nyní se pokusíme dostat ke gulagu Butugyčag z jižní strany hor. Ale nevím, teprve včera přestalo sněžit...

Jsme v pořádku a posíláme pozdrav.

Libor a Péťa

 

Madaun, 7. 4. 2010

 

Tak jsme opět v civilizaci. Uplynulých 9 dnů jsme strávili v horách v oblasti gulagu Butugyčag. Lágr je roztažený na mnoha kilometrech v údolí stejnojmenné říčky Butugyčag, ale i v bočních údolích. Je zde velké množství různě zachovalých výrobních a ubytovacích objektů. 

Lágr je sevřen velmi strmými, bezlesými svahy hor, na kterých, kam se člověk podívá, jsou vidět stopy hornické činnosti. Jsou zde také vidět pozůstatky oplocení až ve 3 liniích. I když nevím proč. Nebylo odsud totiž úniku. Do Jakutska je to 1700 km a utíkat do Magadanu nebylo asi to pravé. Sídlila zde totiž hlavní správa kolymských gulagů.

Působí to tu na mě velmi depresivně. Je to pro život opravdu kruté místo. Údolí a svahy hor jsou vymetány větrem, je zde velmi mrazivo. Ještě v noci na 5. dubna jsme měli teplotu -42,7°C. A pak je tu radiace. Vězni ze šachet umírali do 2 roků... Já jsem si tu však vyléčil svůj vleklý kašel...

Nyní se stahujeme do Magadanu, vyléčíme drobné šrámy a hurá domů.

Libor a Péťa