Zprávy z letní etapy 2016

 

6. 9. 2016

První část mé cesty splněna - co říci na závěr?

Bylo to těžké, ale to jsem musel očekávat. Odměnou za to byla drsná ale krásná příroda, milí lidé.

Během cesty jsem se stal postupně živým inventářem trasy. I několikrát mě míjeli ti samí řidiči s uhlím nebo palivem, co jezdí sem tam po trase a zásobují ty, co dosud odtud neutekli. Předávali si zprávy o tom Čechovi, co na "samokate" jede po trase. Přijeli opatrně a ohleduplně ke mně, zastavili, poptali se, jestli je vsjo normalno, jestli něco nepotřebuji a jeli dál.

Postihli mě dvě povodně. Při první jsem na 370. km Tenkinské trasy vůbec jako poslední překonal místo, kde voda vzala most, pak i objezd, co cestáři postavili a já se po 0,5 m širokém mostíku ze štěrku dostal dál. Mostík se za mnou zřítil.

Druhá povodeň mě na řece Ajan-Jurach přibila na dva dny na místo.

Měl jsem déšť, mráz, sníh, ale také krásné slunečné dny.

V uhelném dole Tal-Jurach jsem se, nepěkná věc, nedobře ožral s hlavním inženýrem.

Jednu noc jsem vyráběl vodu z louže, protože jiná nebyla.

Teď už to v bezpečí u Aljonky mohu říci. Hodně jsem se bál. U Magadanu zabil medvěd člověka... V Omčaku 4 dny přede mnou zabil medvěd zubního laboranta.

A nakonec v cíli, kdy jsem očekával velké emoce, přišla únava, jako kdybys vypnul vypínač. A k tomu v noci chodil kolem stanu medvěd. Odšrouboval jsem pojistku svého raketometu a se svou konvičkou na čaj a plechovým hrnkem jsem si zahral na bicí.

Povedlo se však a dokonce s týdenním předstihem, protože cestou zpět autostopem do Magadanu jsem hned chytil velkou Toyotu a těch 1000 km jel s 46-ti letým plukovníkem ve výslužbě bez přestávky zpět, do Magadanu, do Podolí, do p...e, to je mi smutno.

 

3. 9. 2016

933. km Kolymské trasy. Odbočka za řekou Burustach na zimnik ARKTIKA. 1. etapa mé cesty splněna! Ani necítím velké emoce. Přijdou později. Jsem unaven. Vykoupal jsem se v řece, něco vypral a teď ve stanu přemýšlím, jak zpátky do Magadanu. Detaily konce své cesty pošlu později. Děkuji všem za podporu!
 

31. 8. 2016 ráno

Jsem v "hotelu", je zde okno, které nejde zavřít a tudíž kosa. Už mám usušeno a měl bych vyrazit, jsem však v posteli a kouká mi jenom nos. Mám před sebou ještě 230km snad již s mosty a bez záplav. Jak to bude se spojením netuším. Snad něco jo. Mám problém s MMS.
 

30. 8. 2016

Dorazil jsem do Mjaundži, pasjolku již na Kolymské trase. Dnes 78 km, 2 perevaly a mizerná cesta. Dneska jsem se docela zrušil. Uplynulých 6 dnů bylo drsných. 2 povodně. První menší. Zatábořil jsem u řeky Kulu. V 18 hodin začalo pršet. První noc ještě dobrá. Pršelo silně celou noc s větrem. Ráno totéž. Davám den volna. Zasloužím si ho. Jsem v polovině cesty. Druhá noc špatná. Stále prší. Ve 3 ráno (prší nepřetržitě 33 hodin) preventivně hážu vše do pytle a sedím pod celtou, přikrytý pončem. V 6 hodin již bez deště a  se sluníčkem mě rychle stoupající řeka naznačuje, že bych měl vypadnout. Činím tak docela ochotně, nechci se přidat k těm plovoucím kmenům na hladině.

Dále pohoda, mrazivý den, kochám se okolím až pod pereval Gavrusko. Kolem mě lítaj tetřevi. K večeru ucítím kouř. S velikým štěstím nacházím domik burovika (geologický průzkum) Alexeje. Je zde sám a hledá zlato. Udělal mi báječnou omeletu. Noc -11°C. 

Další den déšť a mokrý těžký sníh. Sjíždím do údolí řeky Ajan-Jurach. Celé údolí je pod vodou. Jsem 400 m od domků cestařů a nemohu dál, tak jako 4 džípy a 1 náklaďák. Chtěl jsem přespat u cestářů, ale nedostanu se tam. Vnutil jsem se na noc do náklaďáku. Hrozná noc, jednak nejsou moc rádi a pak do noci se dívaj na přiblblé filmy, kouřej, mlaskaj a prďej. Ráno se pokouším přebrodit, ale teplota pod nulou a voda v rozkroku mě vrací.

Nakonec se dostávám k cestářům. Sami jsou do poloviny vytopený. Zůstávám zde další den a noc v domku, kde ještě v noci bylo vevnitř 30 cm vody. Je to domek postavený zekmi, vězni Gulagu.

Voda je pryč, v kamnech hučí a mně je dobře. Další den voda opadla, je slunečno a já na nádherném perevaku Loškalach opět křičím jako na Bajkale: "Pane Bože, děkuju, děkuju!"

Tak to je ten můj stroj pod perevalom Loškalach. Když mám dost času říkám mu: "Královna koloběžka Kickbike veliká Kolymská" a když je času míň, tak: "Holka pojď!" Slouží dobře a nefňuká.
 

25. 8. 2016

Zde jsem v Omčaku přespal. S Romanem. Řidič z Krasnojarska, kde má rodinu. 4 měsíce pracuje a pak jede domů. Divný chlap. Večer se do noci díval na TV a do toho bulil. Ráno vstal v 6 hodin, uvařil si čaj, trochu si zabulil a pustil TV.
 
Zde žije měsíce. 3x6 m. Voda z barelu, toalet všude kolem dle libosti. Teď má do pondělí volno a zajímavý program-18 hod. TV a sem tam si poplakat. Mě teď čeká nejtěžší část. 3 perevaly a 240 km do Mjaundži, 1. další živý posjolok se spojením. To už budu na Kolymské centralní trase. Myslím na Vás.
 

24. 8. 2016

Tak jsem dorazil do Omčaku. Trochu jsem to v poslední zprávě popletl. Jsem na 303. km TT. Od rána prší. Už si zvykám. To mokro má výhodu. Nepráší se. Za sucha jsou vidět na velkou vzdálenost mračna prachu ještě dříve, než je slyšet náklaďák. Spím v Omčuku na bázi řidičů, kteří zásobují uhlím celou trasu. Trochu jsme popili. Teď to vypadá tak na 4 dny bez spojení.

 

23. 8. 2016

Dnes bylo hezky a já si to užíval. Projedu si takovou zatáčku a přede mnou medvěd na krajnici. Ani velký ani malý. Tak dvou nebo tříročák. Byl prdelí ke mně. Zastavím a rychle tahám foťák. Podíval se na mně a pak zmizel v houští bez fota. Takže mi to nemusíte věřit. To, že jsem předtím viděl burunduka, lišku a vlka je docela nezajímavé. Kolem mně jsou samé sopečné kužele. Vlezl jsem do lesa a krmil se plnými hrstmi brusinek a hamtal nohama v desítkách hřibů. Večer jsem si postavil stan na břehu říčky. No, on to vlastně stan není. Je to takový přístřešek, bez podlahy, se středovou tyčí. Rozdělal jsem velký oheň a uvařil. Nastal krvavý západ Slunce. Hezké na pohled, ale já si řekl, že zítra to může být zajímavé...
 

23. 8. 2016 ráno

Vyrážim. Příští signál bude v Omčaku na 405. km TK. Usť-Omčuk je zanedbané rozpadající se městečko. Lidi jsou takový zachmuřený, neveselý. Mluví jen o težkym životě a o zaplatě (výdělku). Jde na mě z toho depka. Zaplať pánbůh za toho našeho Velkého Bratra, milovaného kapitalistického Strabaga. Jo a zase mi dežurnaja povídala o medvědech. Já jsem sice neviděl ni stopu, ni hovno a ani smrad z něj, ale začnu bejt ostražitej. Tak vzhůru na cestu, ty tělo bolavý!
 

22. 8 2016

Hlásím se z Usť-Omčugu. Jsem na 182. km Tenki ,t.j. na 262 km celkově. Ikdyž vím, že nejstarší na světě jsou včerejší zprávy, tak přesto začnu včerejškem. Spal jsem v Madaun v takovém jednopodlažním domě. Už zvenčí se mi na něm něco nezdálo. Když jsem šel z ložnice na záchod, nějak mi bolely nohy. Šel jsem totiž do kopce. No, řekl jsem si permafrost je sviňa, ale zpátky z kopce si odpočineš.

Z jednoho konce bytu na druhý maj tak 25 cm. Bábuška (bytná) mi ráno nakrmila a povídala o medvědech. Že prej její sousedce, když byla na brusinkách, medvěd přizabil sabaku. Nejsem sabaka a nejspíš takhle strašej cizince. Na odchodu mi řekla "Bog s taboj" a on byl! Nepršelo a i ta čelovka začala svítit normálně. Ustlal jsem si večer v takovym přístřešku. Vyzkoušel si, že se dá v nouzi vylézt na střechu, vchod jsem zatarasil koloběžkou, vedle sebe dal raketomet a usnul.

Ten přístřešek, kde jsem přespal, je zářný příklad toho, jak Rusové špatné věci dělají dobře a dobré špatně. Ráno mě probudila kapající voda na spacák. Vyletím ze spacáku, ale venku azuro. Ten přístřešek byl plechový a mocně z něj kapala voda, takže spacák je zase mokrej. Jinak jsem si to dnes užíval. Slunce, krásné hory nahoru dolu, ale ty paradoxy! Ráno zmrzla voda v láhvi a teď večer v gostinici mám nějaký úpal z toho slunce, či co. A nebo je to z té ceny za noc - 2800 rublů. Ale mám to i s koupelnou a s pivem Žateckij Gus a tak je mi dobře. Venku jsou zrovna nějaký oslavy a jeden pes zakous druhýho. Dobrou noc.

 

20. 8. 2016

Zase prší. Oblékám se do mokrého. Hnus, hnus a zase hnus. Abych nebyl pořád negativní: jde o to se rozhoupat a člověk se pak zahřeje pohybem. Nakonec to docela ubejvalo, tedy až dolu z perevalu Gusakova. To byl ten ruský buldozerista, co ho lavina smetla i s jeho buldozerem. A kdyby jsme tam byli s P. Sedláčkem tehdy v zimě 2010 o 6 dnů dříve, také by jsme se možná povozili. Spím v Madaun.

 

19.8. 2016 večer

Na "TENCE" jsem změnil způsob jízdy. Na Kolymské trase jsem jel vlevo v protisměru, protože ty řvoucí náklaďáky za zadkem mi nedělali dobře. Na Tence vlevo, vpravo, středem, prostě jak mě povrch pustí. Jde to, protože provoz je tu malý. Noc pod stanem. Mimochodem najít kousek vhodného místa je docela těžký. Brašny pouštěj vodu a ta čelovka si vzhledem k všepronikající vlhkosti řekla, že bude svítit jen červeně. Je to tu jak ve vytopeném bordelu. Stan a spacák mám suchý, ty byly v igelitu. Jdu spát, prší.

 

19. 8. 2016 odpoledne

Už jsem na Tenkinské trase. Na 5. km, t.j. 5km od Palatky. Celou noc lilo, celý den lije. Potoky a říčky jsou rozvodněné. Jedu v ponču. Vylévám pot z rukávů. Cesta už je gruntovka, sem tam díra, sem tam kaluž a bláto. Půjde to pomaleji. Pojedu ještě dál, ale píšu teď, protože vyjedu ze signálu. Další spojení snad v Madaun, ale spíše až v Usť-Omčuku za dalších 170km. Tak ahoj a dávejte na sebe pozor.

 

18. 8. 2016 večer

Tak jsem zpět v Sokole a mám za sebou prvních 49km, což vzhledem k tomu, že trasa téměř pořád stoupá, je myslím slušné. Spal jsem u Vadika (kamarád z Magadanu) a včera ještě doplňoval zásoby. Ptal jsem se Vadika na medvědy. Říkal: "Musíš mít petardy!" Já říkám: "Nepotřebuji, medvědi jsou hodný, já bych jim nechutnal, protože starý maso je tuhý." On říká: "Jsou normalnyje medvedi i eti bojitsja celoveka. I jevstvujut nenormalnyje..." a nahnal mě do auta a jeli jsme koupit petardy. Takže mám dvě. Aktivuji se vytržením provázku a 1 min z nich šlehá půlmetrový plamen. Bude-li to ve stanu, uhořím já i medvěd. Jdu spát, venku prší.

 

17. 7. 2016

Úspěšně jsem dorazil do Magadanu, startu mojí expedice. Vše OK.

6. 9. 2016

První část mé cesty splněna - co říci na závěr?

Bylo to těžké, ale to jsem musel očekávat. Odměnou za to byla drsná ale krásná příroda, milí lidé.

Během cesty jsem se stal postupně živým inventářem trasy. I několikrát mě míjeli ti samí řidiči s uhlím nebo palivem, co jezdí sem tam po trase a zásobují ty, co dosud odtud neutekli. Předávali si zprávy o tom Čechovi, co na "samokate" jede po trase. Přijeli opatrně a ohleduplně ke mně, zastavili, poptali se, jestli je vsjo normalno, jestli něco nepotřebuji a jeli dál.

Postihli mě dvě povodně. Při první jsem na 370. km Tenkinské trasy vůbec jako poslední překonal místo, kde voda vzala most, pak i objezd, co cestáři postavili a já se po 0,5 m širokém mostíku ze štěrku dostal dál. Mostík se za mnou zřítil.

Druhá povodeň mě na řece Ajan-Jurach přibila na dva dny na místo.

Měl jsem déšť, mráz, sníh, ale také krásné slunečné dny.

V uhelném dole Tal-Jurach jsem se, nepěkná věc, nedobře ožral s hlavním inženýrem.

Jednu noc jsem vyráběl vodu z louže, protože jiná nebyla.

Teď už to v bezpečí u Aljonky mohu říci. Hodně jsem se bál. U Magadanu zabil medvěd člověka... V Omčaku 4 dny přede mnou zabil medvěd zubního laboranta.

A nakonec v cíli, kdy jsem očekával velké emoce, přišla únava, jako kdybys vypnul vypínač. A k tomu v noci chodil kolem stanu medvěd. Odšrouboval jsem pojistku svého raketometu a se svou konvičkou na čaj a plechovým hrnkem jsem si zahral na bicí.

Povedlo se však a dokonce s týdenním předstihem, protože cestou zpět autostopem do Magadanu jsem hned chytil velkou Toyotu a těch 1000 km jel s 46-ti letým plukovníkem ve výslužbě bez přestávky zpět, do Magadanu, do Podolí, do p...e, to je mi smutno.

 

3. 9. 2016

933. km Kolymské trasy. Odbočka za řekou Burustach na zimnik ARKTIKA. 1. etapa mé cesty splněna! Ani necítím velké emoce. Přijdou později. Jsem unaven. Vykoupal jsem se v řece, něco vypral a teď ve stanu přemýšlím, jak zpátky do Magadanu. Detaily konce své cesty pošlu později. Děkuji všem za podporu!
 

31. 8. 2016 ráno

Jsem v "hotelu", je zde okno, které nejde zavřít a tudíž kosa. Už mám usušeno a měl bych vyrazit, jsem však v posteli a kouká mi jenom nos. Mám před sebou ještě 230km snad již s mosty a bez záplav. Jak to bude se spojením netuším. Snad něco jo. Mám problém s MMS.
 

30. 8. 2016

Dorazil jsem do Mjaundži, pasjolku již na Kolymské trase. Dnes 78 km, 2 perevaly a mizerná cesta. Dneska jsem se docela zrušil. Uplynulých 6 dnů bylo drsných. 2 povodně. První menší. Zatábořil jsem u řeky Kulu. V 18 hodin začalo pršet. První noc ještě dobrá. Pršelo silně celou noc s větrem. Ráno totéž. Davám den volna. Zasloužím si ho. Jsem v polovině cesty. Druhá noc špatná. Stále prší. Ve 3 ráno (prší nepřetržitě 33 hodin) preventivně hážu vše do pytle a sedím pod celtou, přikrytý pončem. V 6 hodin již bez deště a  se sluníčkem mě rychle stoupající řeka naznačuje, že bych měl vypadnout. Činím tak docela ochotně, nechci se přidat k těm plovoucím kmenům na hladině.

Dále pohoda, mrazivý den, kochám se okolím až pod pereval Gavrusko. Kolem mě lítaj tetřevi. K večeru ucítím kouř. S velikým štěstím nacházím domik burovika (geologický průzkum) Alexeje. Je zde sám a hledá zlato. Udělal mi báječnou omeletu. Noc -11°C. 

Další den déšť a mokrý těžký sníh. Sjíždím do údolí řeky Ajan-Jurach. Celé údolí je pod vodou. Jsem 400 m od domků cestařů a nemohu dál, tak jako 4 džípy a 1 náklaďák. Chtěl jsem přespat u cestářů, ale nedostanu se tam. Vnutil jsem se na noc do náklaďáku. Hrozná noc, jednak nejsou moc rádi a pak do noci se dívaj na přiblblé filmy, kouřej, mlaskaj a prďej. Ráno se pokouším přebrodit, ale teplota pod nulou a voda v rozkroku mě vrací.

Nakonec se dostávám k cestářům. Sami jsou do poloviny vytopený. Zůstávám zde další den a noc v domku, kde ještě v noci bylo vevnitř 30 cm vody. Je to domek postavený zekmi, vězni Gulagu.

Voda je pryč, v kamnech hučí a mně je dobře. Další den voda opadla, je slunečno a já na nádherném perevaku Loškalach opět křičím jako na Bajkale: "Pane Bože, děkuju, děkuju!"

Tak to je ten můj stroj pod perevalom Loškalach. Když mám dost času říkám mu: "Královna koloběžka Kickbike veliká Kolymská" a když je času míň, tak: "Holka pojď!" Slouží dobře a nefňuká.
 

25. 8 . 2016

Zde jsem v Omčaku přespal. S Romanem. Řidič z Krasnojarska, kde má rodinu. 4 měsíce pracuje a pak jede domů. Divný chlap. Večer se do noci díval na TV a do toho bulil. Ráno vstal v 6 hodin, uvařil si čaj, trochu si zabulil a pustil TV.
 
Zde žije měsíce. 3x6 m. Voda z barelu, toalet všude kolem dle libosti. Teď má do pondělí volno a zajímavý program-18 hod. TV a sem tam si poplakat. Mě teď čeká nejtěžší část. 3 perevaly a 240 km do Mjaundži, 1. další živý posjolok se spojením. To už budu na Kolymské centralní trase. Myslím na Vás.
 

24. 8. 2016

Tak jsem dorazil do Omčaku. Trochu jsem to v poslední zprávě popletl. Jsem na 303. km TT. Od rána prší. Už si zvykám. To mokro má výhodu. Nepráší se. Za sucha jsou vidět na velkou vzdálenost mračna prachu ještě dříve, než je slyšet náklaďák. Spím v Omčuku na bázi řidičů, kteří zásobují uhlím celou trasu. Trochu jsme popili. Teď to vypadá tak na 4 dny bez spojení.

 

23. 8. 2016

Dnes bylo hezky a já si to užíval. Projedu si takovou zatáčku a přede mnou medvěd na krajnici. Ani velký ani malý. Tak dvou nebo tříročák. Byl prdelí ke mně. Zastavím a rychle tahám foťák. Podíval se na mně a pak zmizel v houští bez fota. Takže mi to nemusíte věřit. To, že jsem předtím viděl burunduka, lišku a vlka je docela nezajímavé. Kolem mně jsou samé sopečné kužele. Vlezl jsem do lesa a krmil se plnými hrstmi brusinek a hamtal nohama v desítkách hřibů. Večer jsem si postavil stan na břehu říčky. No, on to vlastně stan není. Je to takový přístřešek, bez podlahy, se středovou tyčí. Rozdělal jsem velký oheň a uvařil. Nastal krvavý západ Slunce. Hezké na pohled, ale já si řekl, že zítra to může být zajímavé...
 

23. 8. 2016 ráno

Vyrážim. Příští signál bude v Omčaku na 405. km TK. Usť-Omčuk je zanedbané rozpadající se městečko. Lidi jsou takový zachmuřený, neveselý. Mluví jen o težkym životě a o zaplatě (výdělku). Jde na mě z toho depka. Zaplať pánbůh za toho našeho Velkého Bratra, milovaného kapitalistického Strabaga. Jo a zase mi dežurnaja povídala o medvědech. Já jsem sice neviděl ni stopu, ni hovno a ani smrad z něj, ale začnu bejt ostražitej. Tak vzhůru na cestu, ty tělo bolavý!
 

22. 8 2016

Hlásím se z Usť-Omčugu. Jsem na 182. km Tenki ,t.j. na 262 km celkově. Ikdyž vím, že nejstarší na světě jsou včerejší zprávy, tak přesto začnu včerejškem. Spal jsem v Madaun v takovém jednopodlažním domě. Už zvenčí se mi na něm něco nezdálo. Když jsem šel z ložnice na záchod, nějak mi bolely nohy. Šel jsem totiž do kopce. No, řekl jsem si permafrost je sviňa, ale zpátky z kopce si odpočineš.

Z jednoho konce bytu na druhý maj tak 25 cm. Bábuška (bytná) mi ráno nakrmila a povídala o medvědech. Že prej její sousedce, když byla na brusinkách, medvěd přizabil sabaku. Nejsem sabaka a nejspíš takhle strašej cizince. Na odchodu mi řekla "Bog s taboj" a on byl! Nepršelo a i ta čelovka začala svítit normálně. Ustlal jsem si večer v takovym přístřešku. Vyzkoušel si, že se dá v nouzi vylézt na střechu, vchod jsem zatarasil koloběžkou, vedle sebe dal raketomet a usnul.

Ten přístřešek, kde jsem přespal, je zářný příklad toho, jak Rusové špatné věci dělají dobře a dobré špatně. Ráno mě probudila kapající voda na spacák. Vyletím ze spacáku, ale venku azuro. Ten přístřešek byl plechový a mocně z něj kapala voda, takže spacák je zase mokrej. Jinak jsem si to dnes užíval. Slunce, krásné hory nahoru dolu, ale ty paradoxy! Ráno zmrzla voda v láhvi a teď večer v gostinici mám nějaký úpal z toho slunce, či co. A nebo je to z té ceny za noc - 2800 rublů. Ale mám to i s koupelnou a s pivem Žateckij Gus a tak je mi dobře. Venku jsou zrovna nějaký oslavy a jeden pes zakous druhýho. Dobrou noc.

 

20. 8. 2016

Zase prší. Oblékám se do mokrého. Hnus, hnus a zase hnus. Abych nebyl pořád negativní: jde o to se rozhoupat a člověk se pak zahřeje pohybem. Nakonec to docela ubejvalo, tedy až dolu z perevalu Gusakova. To byl ten ruský buldozerista, co ho lavina smetla i s jeho buldozerem. A kdyby jsme tam byli s P. Sedláčkem tehdy v zimě 2010 o 6 dnů dříve, také by jsme se možná povozili. Spím v Madaun.

 

19.8. 2016 večer

Na "TENCE" jsem změnil způsob jízdy. Na Kolymské trase jsem jel vlevo v protisměru, protože ty řvoucí náklaďáky za zadkem mi nedělali dobře. Na Tence vlevo, vpravo, středem, prostě jak mě povrch pustí. Jde to, protože provoz je tu malý. Noc pod stanem. Mimochodem najít kousek vhodného místa je docela těžký. Brašny pouštěj vodu a ta čelovka si vzhledem k všepronikající vlhkosti řekla, že bude svítit jen červeně. Je to tu jak ve vytopeném bordelu. Stan a spacák mám suchý, ty byly v igelitu. Jdu spát, prší.

 

19. 8. 2016 odpoledne

Už jsem na Tenkinské trase. Na 5. km, t.j. 5km od Palatky. Celou noc lilo, celý den lije. Potoky a říčky jsou rozvodněné. Jedu v ponču. Vylévám pot z rukávů. Cesta už je gruntovka, sem tam díra, sem tam kaluž a bláto. Půjde to pomaleji. Pojedu ještě dál, ale píšu teď, protože vyjedu ze signálu. Další spojení snad v Madaun, ale spíše až v Usť-Omčuku za dalších 170km. Tak ahoj a dávejte na sebe pozor.

 

18. 8. 2016 večer

Tak jsem zpět v Sokole a mám za sebou prvních 49km, což vzhledem k tomu, že trasa téměř pořád stoupá, je myslím slušné. Spal jsem u Vadika (kamarád z Magadanu) a včera ještě doplňoval zásoby. Ptal jsem se Vadika na medvědy. Říkal: "Musíš mít petardy!" Já říkám: "Nepotřebuji, medvědi jsou hodný, já bych jim nechutnal, protože starý maso je tuhý." On říká: "Jsou normalnyje medvedi i eti bojitsja celoveka. I jevstvujut nenormalnyje..." a nahnal mě do auta a jeli jsme koupit petardy. Takže mám dvě. Aktivuji se vytržením provázku a 1 min z nich šlehá půlmetrový plamen. Bude-li to ve stanu, uhořím já i medvěd. Jdu spát, venku prší.

 

17. 7. 2016

Úspěšně jsem dorazil do Magadanu, startu mojí expedice. Vše OK.